Špeky v pohybu /1. díl/

Přesně v lednu 2016 jsem se rozhodl, že se sebou musím něco udělat.

Néé, nebylo v tom žádné nesmyslné předsevzetí…

Néé, neměl jsem žádné problémy…

Néé, neprocházel jsem žádnou krizí…

Jednoho dne v prosinci, jsem se prostě vzbudil a věděl jsem. Tou dobou, jsem se potýkal s rozsezenou zadelí (spíše než fyzicky, mě to trápilo psychicky – přeci jen, prdelka je klíč třeba k ženskému srdci ne 😉 😀 ) a také samozřejmě s mým oblíbeným společníkem Milošem, kterého jsem si poctivě choval na pupíčku a který mě neúnavně doprovázel, kamkoliv jsem se vydal. Z dříve relativně pohledného chlapce (minimálně podle maloměstských měřítek) vážícího pod 80 kg, jsem byl najednou relativně ošklivý chlapec (již podle měřítek velkoměstských) vážící kolem 90 kg. Asi nemusím zmiňovat, že s rostoucí vahou, se Miloš tetelil blahem a spokojeně se nadouval. Hajzl…

Zkusil jsem se s ním tedy domluvit, ale ať byla má nabídka jakákoliv, Miloše usmlouvat prostě nešlo a v těch nejméně vhodných chvílích se připomínal. Došlo to tak daleko, že jsem začal intenzivně uvažovat o kurzu potápění, protože nasazení ponožek nebo zavázání tkaniček u bot, pro mě začínal být relativně problém. Základ byl v dýchání… Rozdýchat, velký nádech a šup "pod vodu" – zavázat tkaničku a hned nahoru pro další nádech. Tam má trpělivost našla konce a během hledání bot se suchým zipem, padlo ono rozhodnutí. V lednu rozpálím peklo a Miloše prostě vystěhuji…

Jenže kde začít? Nebyl jsem tou dobou, zrovna nadšený do smradlavých fitness kamrlíků ani do zdravé výživy. Jenže něco třeba dělat… Bez práce nebudou koláče a BEZ ZMĚNY nebudou výsledky. Měl jsem v tu dobu možnost chodit do firemní posilovny a tak začala moje cesta, za upálením Miloše a dodání lesku mojí zadeli.

Den D byl v pondělí 4. ledna 2016 a já vyrazil mezi ty testosteronové stroje… Nasadil jsem sluchátka, na svém iPhonu odpálil pečlivě sestavený playlist songem "…já zvedám těžký váhy, píšu si svůj příběh o splněným přání", na sobě nové kraťáky s velkým nápisem "Workout", aby snad nikdo nepochyboval, že to myslím vážně a vstoupil jsem do oné místnosti.

Určitě to každý znáte… Ten pocit, když tam poprvé přijdete a všude kolem Vás jsou ti propocení, uřvaní a smradlavý borci v upnutých tílkách, kteří stojí před zrcadlem, řvou, jak kdyby jim někdo rval propisku do zadku a přitom se tváří jako sprinter, v posledních metrech své kariéry.

Ano, peklo si mě našlo…

Jenže pod mým volným trikem velikosti XXL se připomněl Miloš, který se v tomto prostředí, samozřejmě necítil úplně komfortně. A tak jsem zůstal. Byla to asi hodina, upřímně můžu říct, že to byla jedna z nejdelších, co jsem po dlouhé době zažil. Chvílemi jsem si hrál na neviditelnost, chvílemi jsem byl v polokómatu uklizený pěkně v koutě, zkrátka byl to boj.

Přežil jsem…

Jasně nastalo pár okamžiků, které vyzkoušely mojí odolnost. Například, když ty nejmenší činky, které mě zaujaly už od dveří, byly většinu času obsazené párem asi pětiletých holčiček, které tam zrovna cvičili s tatínky, a připadalo mi malinko barbarské, vzít jim je (a opravdu v tom nebyl strach z taťků, který si rvali na Bench press 170 kg). Moc možností mi nezbývalo, ale abych si zachoval tvář, sáhl jsem po 10 kg činkách a rozpálil to, po vzoru Arnolda, pěkně v sedě, před zrcadlem. Po první sérii a skvělém pocitu, že moje ruce stále fungují a ony činky mi ani jednou nevypadly, můj pohled sjel na vedlejší lavičku, kde se neznámá slečna v upnutých růžových leginách zrovna rozcvičovala s 18kg a můj úsměv i skvělý pocit rychle opustili tento svět a já znovu nasadil taktiku neviditelného.

Nebo taky, když jsem stál pod konstrukcí, na které frajírek zrovna nandaval shyb za shybem a ještě si u toho s úsměvem tleskal. Sáákra, věřil jsem mu z těch úsměvů, že si také zalítám, místo toho jsem po usilovné desetiminutovce odcházel s velkým mozolem a 0 shybech na svém účtu. Pak jsem teprve pochopil, že ony úsměvy patřili slečně v upnutých růžových leginách. Život není fér no…

A tak znovu musím napsat: přežil jsem…

Nemusím zdůrazňovat, že odchod z šaten nebyl tak nadšený jako příchod, ale jo. Bylo fajn, udělat ten krok a vydat se na tu cestu slibující změny. Neuvědomoval jsem si, koneckonců jak bych také mohl, že mě čeká ještě spousta potu, krve a práce. Dnes je říjen 2016, já jsem stále na této cestě a tohle jsou ŠPEKY V POHYBU aneb deník "workoutera", který se snaží přežít…