Jak mě změnila Kalistenika?

Tuhle otázku si kladu každý trénink, když přijdu do posilovny a většinu činek úspěšně ignoruji po celou dobu, co tam jsem… Dívám se na spoustu ostatních borců a borkyň a přemýšlím, proč už tam nestojím vedle nich před zrcadlem a nezvedám společně s nimi činku za činkou. Býval jsem taky takový. Koncentrovaný bicepsový zdvih, Bench press a spoustu dalších cviků, byl můj způsob, jak se fyzicky (a z části i psychicky) zvednout z onoho dna, na kterém jsem, po měsících nicnedělání, byl.

Chodil jsem na tréninky unavený a z nich ještě unavenější. Tělo bolavé, častokrát téměř nepoužitelné. Dlouhé mezičasy na regeneraci a ještě delší přemlouvání, proč zrovna dneska jet ruce nebo jinou partii. Na připomínky, že mě divně bolí sval tady nebo kloub tady, jsem dostával odpovědi typu, že to tak má každý a je to tak správně. Postupem času se z toho stala rutina v honbě za větší činkou. Nabrat objem, být velký a zvedat ty největší činky, co jsou v gymu.

Ztratil jsem se v tom, co je správné, co se očekává a kam chci jít já. Prostě jsem jen „jel“ dál… Až do okamžiku, kdy jsem se více poznal s kámošem Tomem. Stejně ztracený, stejně ztraceného pozná v davu i se zavřenýma očima. Upřímně si už nepamatuji, kdo přišel jako úplně první s nápadem, zkusit pár nových věcí. Určitě si ale pamatuji, že mě to nějak změnilo. Určitým způsobem to změnilo můj pohled na mě samého i způsob, jakým jsem se díval na veškeré mě do té doby známé techniky cvičení a fyzického sebezlepšování. Definovalo mě to do dnešní podoby. Nikoliv dokonalé, nikoliv cílové, ale takové, která mi dává smysl a odpovědi na otázky „proč“.

Najednou jsem věděl, že tohle je cesta, kterou jsem podvědomě hledal. Tohle je pro mě cesta, jak se naučit ovládat moje tělo… Ano, Kalistenika (Calisthenics) a Kalistenika s přidanou váhou (Weighted Calisthenics) mi otevřely oči. Měl jsem to celou dobu přímo před sebou. Hledal jsem ve cvičení vědu, hledal jsem efektivnější a mocnější způsoby cvičení na strojích a přitom jsem zapomněl na ten nejúžasnější stroj, který jsem měl celou dobu k dispozici. Moje tělo! Teprve při návratu k tomu naprostému základu jsem našel sám sebe. Našel jsem v sobě radost, vášeň, vůli a sílu. Něco, co jsem do té doby vlastně neznal. Jak se říká, v jednoduchosti je síla a tady to platí dvojnásob.

Způsob jakým dnes každý den cvičím, je diametrálně odlišný od způsobu, jakým jsem to dělal před rokem. Jsem stále na začátku cesty a přitom jsem ušel už neuvěřitelný kus. Moje možnosti, kapacita i síla jsou každým týdnem mnohem dál, než kdy byly během jakéhokoliv jiného způsobu cvičení předtím. Bez divných bolestí svalů nebo kloubů. Bez zbytečného přemlouvání nebo únavy. Pocit naprosté zničenosti jsem už nezažil pár měsíců (A opravdu se neflákám! Naopak, intenzita i množství je nejvyšší, co jsem kdy měl.) a cítím se skvěle. Mnohem lépe, než kdy dřív.

Slyšel jsem skvělé motto:
„Muž nemá právo být amatérem v rovině fyzického tréninku. Je jeho hanbou zestárnout bez toho, aby okusil tu krásu a sílu, které je jeho tělo schopné.“ Sokrates

Když se dívám na Adama Rawa, Michala Šopora a spoustu dalších, vidím tu neuvěřitelnou sílu i krásu. Vidím, kolik energie, vůle a času tomu museli věnovat, aby byli tam, kde dnes jsou. Vidím, že nic není nemožné, protože to, co pro mě bylo „nemožné“ je pro mě dnes samozřejmost. Dnes už neoznačuji věci slovem „nemožné“, ale připisuji si je na seznam věcí, které chci. Workout mi dává velkou sílu i do života mimo samotné cvičení. Cvičením si totiž ověřuji, že můžu dokázat cokoliv. Je to jen otázka odhodlání, touhy a vytrvalosti.

Tyto řádky nemají odsuzovat ani posuzovat jakýkoliv jiný směr cvičení a posilování. V ideálním případě mají jen otevřít oči každému, kdo je ztracený, stejně jako jsem byl já. Nenechte si od ostatních říkat, co je správné. Jděte a sami to zjistěte! Pořád se ptejte sami sebe, proč to děláte, a proč to děláte tak, jak to děláte. Pokud je to proto, že Vám to někdo řekl, nebo protože se od Vás očekává, že to tak prostě budete dělat, když to tak dělají všichni ostatní, řeknu Vám „tajemství“. S tímto přístupem můžete žít, ale nikdy nepoznáte tu možnost volby. Pocit prozření a volnosti.

A odpověď? Změna byla pomalá a plynulá… Za to mnohem intenzivnější, než bych si dokázal zprvu připustit. Kalistenika je součást životního stylu, součást mě. Provází mě každým okamžikem, každou chvíli mého života. Při každém pohybu, si uvědomuji její důležitost a kde mám prostor pro zlepšení. Už nepřemýšlím „čistě“ jen nad samotným cvičením. Dnes přemýšlím v širších souvislostech. O těle jako celku, ne o jednotlivých svalových partiích. Přemýšlím, nad každým pohybem, zda je mi příjemný a je pro tělo přirozený nebo naopak. Je to droga, které se nemůžu nabažit a nikdy nemám dost.

Chci víc a jsem na začátku cesty!!!