RPA výlet 2017 – Dublin, Irsko /5. díl/ (vývojářský trénink)

Zbývající dny už mi splývají dohromady, přestože tak jednotvárné nebyly. Především mi podrývala morálku ta nejnebezpečnější věc… tedy nejnebezpečnější věc, pro každého muže…

jooooo, teplotka a rýmička… Nějaký bacil mi totiž kazil celý můj irský výlet. A to byl problém vzhledem k tomu, že se tak trochu očekávala moje účast i soustředění.

Každopádně se školení konečně přesunulo plně do vývojářského Studia a my tak mohli začít opravdu vyvíjet robota, který měl během školení vzniknout. Ostatní se s tím statečně prali, přestože nikdy v UiPath nevyvíjeli. Já si udělal už v prvních dnech menší náskok a tak jsem mohl využít čas navíc, k řešení mých problémů s roboty, které mi už pár týdnů otravují život.

Josh byl naprosto skvělý a bez sebemenšího zaváhání odpovídal na moje otázky a připomínky. Jen jednu věc přeposlal na jejich experty v týmu, protože problém se netýkal tolik RPA, ale samotných VDI na kterých roboti pracují. Za mě obrovská spokojenost…

Procházka po Dunboyne

Přestože mě ubíjela teplotka, našel jsem si prostor v klídku projít Dunboyne a blízké okolí, takže jsem tam chodil od domečku k domečku a četl irštinu. Trochu jsem špekuloval, co jednotlivá slovíčka znamenají. Na poslech totiž iršitna působí asi jako maďarština. 😀

Jinak řečeno i kdyby Vám nějaký Ir nadával, tak to stejně nepoznáte, protože nerozumíte jediné slovo. Procházel jsem se a protože se mnou moje drahá nebyla, měl jsem jí sebou alespoň prostřednictvím FaceTimu. Ukázal jsem jí celý Dunboyne…

Nakonec jsem opět zapadl do (už oblíbeného) burger pubu O’Dwyers na nějaké to jídlo a jednoho (max dva 😀 ) čerňochy. Ačkoliv můj plán byl, vyzkoušet nějakou rybu, nechal jsem se “slabošsky” přesvědčit od číšníka, že mají denní specialitu domácí burger.

Na rozloučenou jsem se stavil na záchodech, kde v umyvadle jsou dva kohoutky a voda z nich teče jen když stále držíte tlačítko. 😀 A navíc je tam “tajná fíčura”. Čím více tlačíte na ono tlačítko, tím větší proud vody z kohoutku teče. Takže pokud byste měli nedej bože pár kousků pod kožichem, tak bych se vsadil, že budete komplet od vody.

Jak by řekl Pitkin: “a o-o-o-o tom to-to je”… 🙂

Návrat na hotel byl už v pozdějších hodinách a únava mi doslova tekla z očí.

Cesta domov

Rychlý check-in, abych nemusel stát na letišti v Dublinu, jsem si udělal ve čtvrtek večer.

Poslední snídani jsem zvolil lehkou, ale výživnou (alespoň takový byl plán).

Na recepci jsem si objednal taxi na letiště a protože mě (sice slušně, ale přeci) vyháněli z pokoje, šel jsem čekat ven na sluníčko. Nebylo mi pořád úplně dobře, ale byl jsem tak natěšený domů, že mi to ani tolik nevadilo.

Let proběhl úplně na pohodku a pohledy, které se nám v letadle nabízely, byly prostě překrásné (viz náhledovka výše – západ slunce). Tentokrát jsem přestupoval ve Frankfurtu a když pominu, že to letiště je mega obrovské a tudíž moje nožičky musely ujít snad 5km než mě donesly až ke správné bráně, byl to vlastně pohodový přestup. Jen ten čas zase… Původně jsem myslel, že budu mít spoustu času, ale díky velikosti a vzdálenosti to bylo tak akorát.

Nad Prahou mé srdíčko zaplesalo… Doma je doma… A beztak je ta naše Praha, to nejkrásnější město.

Můj výlet do Irska byl skvělý a určitě byl pro mě zdrojem nové inspirace a informací ohledně RPA. Možná jste čekali od těchto článků více informací o robotice (možná taky ne). Pokud ano věřte, že mám připravených spoustu (a další připravuji) článků, zaměřených všeobecně na robotiku i přímo na platformu UiPath. Bude toho spoustu, včetně dalších praktických rad, postřehů a tipů… Články z Irska, měly být jakousi vzpomínkou a zamyšlením, bez důrazu na odbornou stránku RPA.

Zkušeností v posledních týdnech načerpávám více než dost, protože upravuji a vyvíjím další roboty pro můj milovaný (i nenáviděný) korporát. Takže o podněty a inspiraci k dalším článkům nemám nouzi. 🙂

>> Celá mini série o RPA Vývojářském tréninku v Dublinu <<

P.S.: Mrkejte i na okamžik na mém Twitteru. 🙂

Zamyšlení závěrem

Mých posledních několik měsíců, je extrémně hektických a střídám jeden seminář a školení za druhý. Za některými musím i za hranice naší malé země (což je asi zřejmé i z těchto článků). Ač je to náročné, zaplať pánbůh za ty dary… 🙂

Co chci ale tímto zamyšlením “pod čarou” říci je, že mě to nutí přemýšlet. Koneckonců se blíží i konec roku a to je ideální čas balancovat a vyhodnocovat (o tom ale jindy).

Očekává se ode mě, že v krátké době vstřebám extrémní množství informací a budu z nich schopný “stavit” v krátkém časovém úseku “zázraky”. Jasně, pohoda… Mám rád výzvy, ale když mám slabší chvilku říkám si, jestli mi to stojí za to. Nedostatek času se totiž projevuje na mých nejmilejších. Moje velká opora, kterou mám v drahé polovičce, mi dodává stále dostatek energie k tomu jít dál. S každým dalším okamžikem, kdy musím překonat sám sebe a vyjít z mojí “pohodičky” (chcete-li moderní výraz “komfortní zóny”) se měním.

Poslední půl rok (možná vlastně celý rok 2017) mi dokazuje, že se můžu dostat někam úplně jinam za relativně krátký čas. Takže pokud jste nespokojení (v práci nebo i v životě), nebojte se. Vždycky je čas na změnu a není to otázkou desítek let. A nejlepší je se o tom přesvědčit osobně. To je nejsilnější motivátor… Prostě jen udělejte první krok.

Kdo ví, třeba za rok budu psát o tom, jak bydlíme v nějaké úplně jiné světové lokalitě… V mém světě je totiž možné cokoliv. Ikdyž to ještě na přelomu 2016/2017 tak nevypadalo…