Bezejmenný – 1. část

Bezejmenný (Akardské letky 1): 1. kapitola – 1. část
Václav Hlaváček


Obloha byla jasná bez jediného mráčku. Slunce zrovna vycházelo na obzoru a barvilo celé nebe v jasný odstín oranžové. Dnes byl ten den… Den, kdy dospěji a stanu se plnohodnotným členem naší kolonie. Přišla doba, která se zdála být velmi vzdálená, ale dnes měl ten den nastat. Dnes jsem měl dostat své jméno.

Nedokáži ani vyjádřit, jak moc se na to těším. Ve svém nitru tajně doufám, že mi rada vybere tak velké jméno, jakým byli poctěni třeba Dachelion nebo Radaat, naši vůdci v dobách minulých, přítomných i budoucích. A co teprve zítra? Zítra, až se vzbudím, po obřadu Iuro, během kterého se z nás mladých bezejmenných stanou dospělí, budu mít nejen své jméno, ale i svou barvu.

Každý dospělý má svou barvu a někteří říkají, že naše barva je předurčena velikostí našich srdcí a našich budoucích skutků. Nevím, co je na tom pravdy, ale toužím po velikosti. Toužím se stát ochráncem a hrdinou, kterého budou znát všichni na celém Akardu. Chci dosáhnout velkých věcí, cestovat až za obzor do neznámých končin a poznat neznámé. Být ten, jehož jméno si pamatují i budoucí generace kolonie. Zatím to tak ale nevypadá… Jsem menší a slabší než ostatní mého věku. A jako by toho nebylo málo, mám strach z výšek. Ach, kdo to kdy slyšel, aby někdo jako já měl strach z výšek, když se většinu života pohybuji ve výškách… Ostatní se mi smějí a neustále mě postrkují. Většinou to prostě jen trpím, protože já mám něco, co oni ne. Moje touha poznat neznámé a dosáhnout něčeho velkého je mým klíčem. Vím, že jednou budu velký, možná ten největší. Vím, že budu cestovat až za obzor. Jednou totiž… Jednou…

Občas mě ale přeci jen přepadne smutek a jediným lékem je potom lov. V něm naopak všechny ostatní převyšuji. I proto možná lov miluji jako nic jiného na světě. Není nic, co bych nedokázal ulovit. Alespoň zatím mi nic, co jsem si vyhlédnul, neuteklo. A to i přesto, že nejsem tak velký a nedokážu létat jako ostatní stejného věku. Lov je vlastně jediná věc, která moji mysl a srdce dokáže sjednotit v jeden celek s jediným cílem. Během lovu se mé oči zaměří na kořist a vše ostatní je jen rozmazané. Jediné, co pro mě v tu chvíli existuje, je cíl. Nic mi nedokáže zabránit v tom, co si chci vzít, co chci ulovit, co chci sníst. Bývám naprosto soustředěný a to mi dává jistotu, že dělám něco, co má smysl a svůj účel. Díky té jistotě jsem právě v lovu tak dobrý.

Ostatní se snaží kořist dohnat silou a tím ji většinou vyplaší dříve, než se k ní vůbec dostanou. Obzvláště jedna bezejmenná se snaží své kořisti ublížit. Zranit ji a uštvat v následném zběsilém útěku. Často se spolu pereme, protože se mi to nelíbí, ale většinou mě v našem souboji ošklivě poškrábe a poté se mi jen směje.

Já naopak přistupuji k lovu s jemností a citem umělce. Chci vyhrát, chci získat svoji kořist, ale chci ji získat, aniž by zbytečně trpěla, nebo abych přitom riskoval své zranění. Proto neútočím hned, jak kořist zahlédnu, ale čekám na nejvhodnější okamžik. Umění lovu je podle mě v tom skloubit perfektní okamžik s vhodnou technikou a vhodnou měrou síly. Ne vždy se mi tohoto souznění podaří úplně docílit, ale když ano, moje kořist ani neví, že je má a já si užívám obdiv i těch největších bezejmenných.

Do dnešního dne nás všechny měl ve svém učení mistr Larimon zelený, který o nás pečoval a staral se o usměrnění našich srdcí a instinktů. Zítřkem počínaje, po obřadu Iuro, se začneme učit mnohem více z prastarých umění našich předků. Budeme se učit, jak se pohybovat nad různými povrchy, jak se vyrovnávat se vzdušnými víry a… na to se těším nejvíce… jak přistoupit ve své mysli k vědomostem generací našich předků, ukrytých v naších srdcích-duších.

Většinu dnešního dne jsem strávil přemýšlením a lelkováním na jednom velkém vyhřátém kameni kousek od pobřeží. Čekal jsem klidně a trpělivě, ale současně s příměsí strachu, abych snad nezklamal sebe nebo své rodiče. Zároveň jsem se nemohl zbavit pocitu, který jsem měl poslední dobou stále častěji. Měl jsem pocit, že mě pořád někdo sleduje. Tento pocit jsem cítil zejména v situacích, kdy jsem se nedíval, nebo kdy jsem se snažil prohlédnout stíny kolem sebe. Poslední dva dny před obřadem Iuro onen pocit nabýval na intenzitě. Snažil jsem se jej ale co nejvíce ignorovat.

Do západu slunce zbývají asi čtyři hodiny. Obřad dospělosti už je v plném proudu a nás, bezejmenné, si rada volá jednotlivě, abychom podstoupili obřad dospělosti, nebo-li Iuro. Obřad probíhá za dohledu dospělých celé kolonie. Doteď byl každý z nás jen polovina duše, protože síla uvnitř nás neměla své pojmenování, neměla svou podstatu. Všechno v našem světě ale musí mít jméno. Vše živé i neživé od těch nejmenších tvorů až po ty největší na obloze, na zemi i v moři. Vše od nejmenších kamínků po hory tyčících se k nebi. Pokud se něco nedá pojmenovat, neexistuje to. Každý v naší kolonii se rodí jako bezejmenný a bezbarvý a až do obřadu dospělosti má jen polovinu duše, polovinu srdce, polovinu síly. Máme vrozené instinkty nebo třeba to, čím se od sebe odlišujeme. Charakter a duši… Máme i část síly, díky které dokážeme vnímat život kolem nás. Dech větru, řeč země, sílu ohně i vody. Vše ostatní, i když sám nevím, co přesně to je, je skryto v druhé části srdce-duše a propojení těchto dvou polovin vyžaduje, abychom měli v našem světě své jméno a tím došlo k propojení s životní silou tohoto světa. Většina toho, co se během obřadu Iuro stane, je pro nás bezejmenné až do účasti na obřadu tajemstvím.

Čekání na mé předvolání k obřadu trvá už dobré tři a půl hodiny. Postupně odcházejí k absolvování obřadu všichni moji druzi, ale co já? Procitám ze svých myšlenek a zjišťuji, že už jsem zůstal poslední…

Asi půl hodiny před západem slunce přichází mistr Larimon i pro mne. Mé uklidnění ale rychle střídá obava z dalších okamžiků… Je tady ta dlouho očekávaná chvíle… Nadchází můj okamžik pravdy. Nevím, zda jsem více nervózní, nebo zda se více těším. Zhluboka dýchám a vnímám celý svět kolem sebe, který jakoby na mě upíral svůj zrak. Následuji svého mistra, který mě vede k obřadu, který mi má změnit celý život i mé vnímání všeho. Předstupuji před Radu kolonie…


  • NÁSLEDUJÍCÍ ČÁST PŘÍBĚHU
  • Více o Akardských letkách najdete na WEBU, kde si také můžete stáhnout celou ukázku v .pdf nebo .epub formátu.
    • Copyright © Václav Hlaváček, 2017
    • Odpovědné redaktorky: Šárka Felcmanová, Tereza Benešová


Čtěte také to nejnovější na blogu:

Pište kdykoliv na email hlavacek@vahl.cz... Rád si přečtu, co si o tom myslíte. 🙂

Líbil se Vám článek? SDÍLEJTE nebo si ho uložte na později: