Bezejmenný – 2. část

Bezejmenný (Akardské letky 1): 1. kapitola – 2. část
Václav Hlaváček

Rada kolonie se skládá z modrého Mnojmira, zeleného Nyleca, hnědé Exiloie a červeného Kirelloa… První promlouvá můj mistr Larimon zelený: “Přivádím dalšího bezejmenného, kterého mám v péči na jeho cestě.”, mluví věcně k nám všem… “Je bystrý, chytrý, všímavý a velice citlivý. Přestože je menšího vzrůstu a slabší tělesné konstrukce, je to vynikající lovec. Možná ten nejlepší, jakého jsem za poslední roky měl tu čest vést. Navíc je ochotný pomoci ostatním a to i na úkor vlastního prospěchu.”

Hluboko v nitru mě tohle prohlášení velice těší, protože ač si na svého mistra nemohu stěžovat, nikdy se takto před námi o nikom z nás nevyjadřoval. Vždy nám pouze striktně dával příkazy nebo vysvětloval, co je správné a co špatné. Ukazoval nám příklady situací, ale nikdy nechválil, nikdy nekritizoval – pouze sledoval.

Mistr dále hovoří k radě: “Jeho největší slabost, řekl bych, je možná zároveň i jeho největší silou. Je to totiž velký snílek a ač si to zatím neuvědomuje, jeho představivost nemá hranic. Sleduji u něj již delší dobu, že jeho představy a sny ho spíše omezují v rozvoji, protože jim věnuje více energie, než by ve svém věku měl. Nicméně jeho představivost mu na druhou stranu umožňuje vytvořit téměř cokoliv. Bohužel tohoto daru zatím téměř nevyužívá a ve svých snech se zaměřuje spíše na dětské představy o hrdinech. Tato skutečnost z něj ve spojení s jeho strachem z výšek a menším vzrůstem nedělá vhodného adepta k absolvování obřadu dospělosti.” Po těchto slovech můj mistr v tichosti přechází blíže k radě.

Chvíli celá rada s mým mistrem společně rozmlouvají… ale já přes veškerou snahu neslyším o čem. Uvnitř cítím velké rozpolcení, protože mistr dal právě doporučení k odložení mého obřadu dospělosti. Zmocňuje se mě strach, že budu muset čekat na další příležitost. Nechci být dále bez jména, nechci být dále bezejmenný.

Z představ mě vytrhává až nejstarší člen rady, zelený Nylec: “Pojď blíže, bezejmenné mládě. Tvůj mistr je moudrý a silný a jeho názor pro nás hodně znamená. Přestože tě to, co jsi slyšel, muselo trochu vyděsit. Své doporučení, po dlouhých úvahách, vytvořil z tvého pozorování během výcviku. Názor tvého mistra je pro nás však stále pouze doporučením. Ve výsledku vždy záleží na tobě. Neměj strach. Chceš k tomu něco říci? Teď máš možnost.”

Najednou v sobě ale cítím pouze veliký zmatek a hlavou se mi honí miliony myšlenek. Vše se mi míchá a veškeré pocity prostupuje strach z vlastního neúspěchu. Další obřad může být také za stovky let. To přeci nemůžu vydržet. Cítím, že se mě můj vlastní strach zmocňuje, ale náhle vše utichá a já slyším svůj křik… Křičím: “NE! Chci podstoupit obřad. Jsem připravený!”

Náhle otevírám oči a uvědomuji si, že to celé proběhlo jen v mé hlavě. Rada mě stále velice pečlivě pozoruje a čeká, co řeknu. Už už mám na jazyku odpověď, když v tom promlouvá Mnojmir modrý: “Je připraven k obřadu…” Mistr Larimon zelený kloní hlavu a říká: “Běž tedy tudy až k velkému ohni. Tam tě čeká tvá zkouška a tam zjistíš, zda jsi opravdu připraven. Neboj se! Buď upřímný a silný!” Dále už všichni mlčí a čekají na mé rozhodnutí a činy. Všichni mě pečlivě pozorují a já cítím, že musí vidět můj vnitřní souboj. Vyčkávají na můj první krok, na mé skutečné rozhodnutí.

Cítím snad všechny pocity, které cítit lze. Nevím, co mě čeká, a z důležitých pohledů všude kolem mě jsem nervózní. Co když to bude nějaká zkouška na život a na smrt? Rychlým pohledem zjišťuji, že mám jít dál do jeskyně. Tato jeskyně je největší na Akardu a vždy sloužila k významnějším setkáním. Chodby, kterou mi mistr právě ukázal, jsem si nikdy dříve nevšiml. Je osvícena menšími pochodněmi a mírně se svažuje dolů.

Pomalým nejistým krokem k ní vyrážím. Těsně před vstupem do tajemné chodby se ještě jednou ohlížím na celou kolonii s radou v čele. Svou mysl, stejně jako při lovu, naprosto soustředím na nadcházející úkol. Ať už mě teď čeká cokoliv, vím, že to musím zvládnout. Výdech a krok kupředu.

Obřadní jeskyně zůstává po chvilce daleko za mnou a já kráčím chodbou stále hlouběji a hlouběji do země. Je to zvláštní, protože bych čekal, že tady bude zima, ale místo toho mi je stále tepleji a tepleji. Ani vzduch není tak zatuchlý, jak bych čekal. Ani ne po deseti minutách se ocitám na lesní planině, na které uprostřed hoří obrovský oheň. Zajímavé však je, že hoří různými barvami. Některé plamínky jsou červené, některé jasně oranžové, ale ty hned střídají plameny hnědé, zelené nebo dokonce modré. Tato lesní planina mě opravdu zaskočila. Musím být přeci pod zemí. Chodba celou dobu klesala, není tedy možné, že bych se z ní dostal do Akardských lesů. Buď jsem v lese někde mimo Akard nebo to není vůbec les. Co by to ale bylo? Nějaká iluze?

Najednou se lesní planina rozplývá a já stojím uprostřed malého ostrůvku a všude kolem mě je voda, spousta vody. Opět se mě trochu zmocňuje strach. Chci se vrátit, ale za mnou už žádná cesta není, dokonce ani žádná chodba. Myslím, že je to opět iluze, opatrně vyrážím k okraji ostrůvku a natahuji nohu nad nekonečnou vodu. Nechce se mi sice opouštět pevnou zem pod nohama, ale musím jít dál. Strach mě nezastaví, naopak, využiji ho, aby mi dodal sílu jít dál, abych ho ovládl a zkrotil. Nic mi nezabrání pokračovat. Nohou se dotýkám hladiny. Voda mě studí do nohou. Možná to tedy již není iluze, ale toto je už skutečné. Musím plavat dál. Ale co když je ve vodě něco, co mě stáhne hluboko do tmy pod hladinu? Nebudu moct dýchat. Budu trpět a sám pomalu umírat někde na dně.

Rychle zaháním tyto myšlenky a snažím se dostat svůj strach pod kontrolu koncentrací, jako když lovím. Já jsem tu lovec a ať mě někdo zkusí zastavit. Skáču do ledové vody, zkouším udělat dvě tempa, ale voda tuhne a já se propadám. Přestože volný pád určitě ve skutečnosti trvá pouhých pár vteřin, připadá mi to jako věčnost. Raději proto nechávám oči, které jsem instinktivně zavřel během pádu, zavřené. Vítr se mnou prudce hází ze strany na stranu a já s tím nemohu nic udělat. Stále padám… a padám do neznáma. Chvílemi mě okolní vzduch téměř hladí, ale vzápětí střídá lehký vánek prudký vítr a já opět nekontrolovaně padám. Náhle mě zalévá teplý vzduch a …. již nepadám.

Pomalu otevírám oči. Všude kolem je neprostupná mlha. Nevidím na čem stojím. Pod nohama vidím také jen tu podivnou všepohlcující mlhu. Neodvažuji se pohnout. Zkouším místo toho zavolat, ale nic není slyšet. Aniž bych si to uvědomil, automaticky dělám krok za krokem. Pomalu se dostávám dál, hnán myšlenkou, která převládá. NENECH SE OVLÁDNOUT VLASTNÍM STRACHEM. Musíš jít dál, ať se děje cokoliv.

Náhle je mlha zcela pryč. Místo ní vidím všude kolem sebe tekoucí lávu, ze které sálá žár. Žár je mi z počátku příjemný, ale každou vteřinou začíná více štípat a pálit. Vzduch je těžký, suchý a horký a špatně se mi dýchá. Vydávám se tedy kupředu sužující se uličkou, lemovanou z obou stran tekoucím magmatem. Jdu ani nevím kam, prostě stále dál. Stále kupředu. Krajina se rozestupuje a přede mnou se rozprostírá jezírko z lávy, které ale nejde obejít, protože láva přitéká z obou stran. Strom, který stojí u magmatického jezírka, je suchý a zpuchřelý. Stojím a přemýšlím. Co dál? Překážku přede mnou nemůžu přeskočit, je moc velká. Začínám panikařit. Co teď? V dálce za lávou si všímám podivného barevného ohně. Můj cíl… Přece po mně nemůže nikdo chtít, abych tím žhnoucím jezírkem šel. To nemůže být jediná možnost. Musí tu být jiné řešení, které jen nevidím. Přesto, ať se dívám jakkoliv, jediná možnost, jak se dostanu dál, je přes jezírko. Cítím za sebou průvan a čerstvý vzduch. Za mnou se opět objevuje vchod do chodby, kterou jsem přišel. Mohl bych teď hned odejít. Jak snadné. Možná správné. Nechci se přeci popálit nebo si ublížit. Bojím se. Opravdu hodně se bojím.

Našli jste v textu chybu? Nebo mi chcete napsat Váš názor?

Pište kdykoliv na email info@vhlavacek.com... Rád si přečtu, co si o tom myslíte. 🙂

2 thoughts on “Bezejmenný – 2. část”

Comments are closed.