Bezejmenný – 16. část

Bezejmenný (Akardské letky 1): 1. kapitola – 16. část
Václav Hlaváček

Dachelion oranžový svým klidným hlasem, z něhož vyzařuje láska a respekt konečně odpovídá a já se opravdu ujišťuji, že ten tajemný šepot celou dobu patřil jemu. Mluví k celé kolonii a já vím, že to slyší všichni široko daleko. Přesto jsou jeho slova směřována přímo mě: „Můj drahý mladý Ramelio. Dlouho, moc dlouho jsem čekal na tento okamžik. Dlouho jsem přihlížel a vybíral vhodného bezejmenného, který si zaslouží tu výsadu, nést barvu vycházejícího slunce a s tím spojenou moc. Musím tě však varovat, protože touto volbou se úplně odpoutáš od všech elementů naší země, nebudeš zatížen žádnou neřestí, žádného z elementů. Avšak může to pro tebe být trochu osamělý život. Budeš teď se mnou jediný našeho druhu a to tě může stavit do nepříjemných situací. Přesto, pokud mohu mluvit sám za sebe, stojí to za to. Já ti na oplátku slibuji, že tě naučím vše co umím, předám ti všechna tajemství, která znám a budu k tobě vždy čestný, upřímný a vždy tu budu pro tebe. Přijímáš?“

Místo odpovědi se otáčím dolů a dívám na své rodiče. V jejich očích vidím mísit se překvapení s úctou a uznáním. Mají radost. Jdu tedy k podstavci s Dachelionem oranžovým a tak jako jsem to viděl u Mooira hnědého a Regifiee červené, opatrně skláním hlavu a čelem se dotýkám tepajícího srdce. Mé tělo dostává energický náboj, každičký sval v těle se začíná napínat a povolovat, začíná růst, nemohu se pohnout ani o milimetr. Čelo pevně dotýkající se tepajícího srdce.

Nebráním se, místo toho odpovídám: „Ano. Celým tělem, srdcem i duší přijímám.“

V odpověď se mi dostává: „Je mi ctí, bylo mi ctí a bude mi ctí můj mladý dospělý. Tvé jméno budiž ti oporou a připomínkou tohoto dne. Můj mladý Ramelio, už od tvého narození tě pozoruji a doufám, že bych v tobě mohl nalézt svou naději. Naději, na lepší budoucnost nás všech. Miluji tě láskou otcovskou a budu tě učit, budu tě vést, budu se o tebe starat, tak slibuji před ostatními, před celým světem a především sám před sebou. Slibuji…“

Mé tělo stále sílí a já cítím příval obrovské energie. Cítit to, vnímat to, bylo to jako najít něco, co jsem vždy měl, jen jsem to někde ztratil a mé tělo se teď raduje z tohoto shledání. Teď jsem skutečně celý, úplný. Teď jsem Ramelio oranžový, syn Gaabri modré a Siloporpa červeného.

Před očima, se mi míhá vzpomínka za vzpomínkou. Vzpomínky tak staré, že ani má představivost nedokáže dát odpověď, jak staré.

Bylo to z dob kdy se rodila naše země, z dob kdy naši předci uzavřeli s Matkou dohodu a přijali do svých srdcí část základních zákonů nebo-li živlů a někteří, kteří byli pečlivě vybraní z řad těch nejschopnějších a měli dostatečně velká srdce k přijetí všech elementů, byli stanoveni jako strážci rovnováhy a životní energie, kolující ve všem živém i neživém kolem nás. Tito vyvolení, byli odpoutáni od zákonitostí světa, aby tím získali nestrannost. Vyznačovali se svou rozhodností, energií, oddaností a silnou vůlí. Přinášeli změnu, nový pohled na věci všude kolem a svou pečlivostí a schopností vnímat a naslouchat, byli po právu označování za ochránce života. Od těch dob, dostali jejich šupiny tu nejkrásnější barvu vycházejícího slunce, které předznamenávalo příchod nového dne. Nové energie. Nového času. Nového života…

Z dob, kdy byli celé letky draků, dívám se na tolik různých draků, nikdy jsem neviděl tolik mých druhů pohromadě.

Z dob, kdy Dachelion žil ve vzdálených zemích. V zemích, kde chodili tvorové zvaní lidé – teď už je znám, protože mi můj učitel předal znalosti.

Vnímám spousty vjemů, emocí a pocitů. Opět mě v duchu ozařuje oranžový záblesk a vzápětí se mi naskytuje pohled na mohutného oranžového draka v zapadajícím slunci. Stál tam majestátně na kraji velké skály a vyhlížel na nebe v dálce, kde letělo mnoho našich bratrů a sester. V dáli byla vidět zátoka, kterou jsem ještě nikdy neviděl. Sluneční paprsky ozařovali každičkou šupinku na silném a svalnatém těle až se mohlo zdát, že je celý v plápolajícím ohni. Vyzařovala z něj moudrost, klid, síla a energie. Vyzařoval z něj život…

Náhle vše ustává a já vím, že je obřad Iuro u konce. Otevírám oči, postavím se doprostřed před všechny mé ostatní druhy z kolonie, stavím se na zadní, roztahuji křídla a řvu tak mocně, že se ozvěna nese daleko za Akard. Ostatní, včetně mých rodičů mi to opětují. Teď je vše, jak má být, jsem šťastný. Velký oheň uprostřed podstavců, na kterých leží Draia jednotlivých Primů, hoří jasně oranžovou. A při pohledu k nebi, v dáli na obzoru oranžově zbarvený měsíc ozařuje svým svitem vodu a vše na co jeho paprsky dopadnou. Tvoří tím dojem, že vše na co se mé oči dívají, je oranžové. Země mě vítá svým překrásným způsobem a já vím, že jsem se rozhodl správně, ať už bude můj osud jakýkoliv. Takto to má být.

Našli jste v textu chybu? Nebo mi chcete napsat Váš názor?

Pište kdykoliv na email info@vhlavacek.com... Rád si přečtu, co si o tom myslíte. 🙂

1 thought on “Bezejmenný – 16. část”

Comments are closed.