RPA výlet 2017 – Dublin, Irsko /2. díl/ (vývojářský trénink)

V předchozím díle jsem slíbil, že napíši pokračování jen pokud se neztratím nebo pokud nepodlehnu vyčerpání. Je to vcelku překvapivé, ale nestalo se ani jedno.

Cesta

Cesta byla dlouhá a náročná… V deset pro mě přijel sympatický pán v bílém Superbu. Cestou jsme probrali pár věcí ohledně RPA. Vcelku se divil, co se děje a proč jedu do Dublinu. Když pominu, že se z počátku trochu bál, že by ho nějaký robot mohl nahradit, byl to pohodový rozhovor a cesta k terminálu 2 hezky utekla.

Protože jsem měl už elektronický check-in hotový, počkal jsem si na vhodný čas a poté, co jsem absolvoval prohlídku zavazadel (ano, drogérii jsem si musel ve frontě přendat do igelitových pytlíčků), mohl jsem vstoupit do prostoru, kde jsou jednotlivé brány a spoustu krámů.

Jakožto naprosto letecky nepoznamenaný člověk jsem byl mírně překvapený, že pro mě přijel autobus… “Na co jsem tedy měl ty letenky, busem jsem mohl jet rovnou” – blesklo mi hlavou. Poslušně jsem ale nastoupil do autobusu, kde jsem se okamžitě zalíbil nějakému amíkovi, který měl extrémní potřebu sdělit mi, kolik českých slovíček se naučil. Kromě klasických “knedlík, zelí nebo slivovice” na mě také vybalil “dej mi hubičku”. To jsem hned zbystřil, čehož si samozřejmě všiml a dodal vesele “it’s a joke”… Od té doby, jsem si na něj už ale stejně radši dával pozor.

Po tomto oťukávání nás autobus dovezl k letadlu. Předpokládám, že menší letadlo už Lufthansa neměla, nebo že k nám do Prahy se jim nic většího posílat nechtělo, protože letadlo u kterého nás vysadili, připomínalo spíše maketu opravdového letadla. Při pohledu na něj jsem vcelku pochyboval, že se tam vůbec vejde nějaké příruční zavazadlo… Vlastně že se tam vůbec vejdeme my – cestující.

Ano, letadlo bylo malé, ale všichni jsme se vešli a ještě jsme vyfasovali sušenku. Poté co nás letuška i pilot uvítali německy a anglicky, pustili nám dokonce z nahrávky instrukce v češtině. To jsem také trochu znervóznil, protože tam paní klidným hlasem pronesla, že jsme si měli příruční zavazadlo umístit bezpečně pod sedadlo před námi.

V ten okamžik se mi vybavila chvíle před nástupem, kdy jsem mé příruční zavazadlo odložil před letadlem společně s ostaními cestujícími. V hlavě už mi vířili myšlenky, že zavazadlo je pryč nebo že budu muset připlácet nějakou nesmyslnou částku v eurech. Jakou úlevou bylo, že mě můj kufr čekal u letadla při výstupu v Mnichově.

Okamžitě jsem pochopil, proč v Praze byla od Lufthansy jen “maketa” letadla. V Mnichově to totiž vypadalo jako na přehlídce Lufthansy. Skoro to vypadalo, že jsme nepřiletěli do Mnichova, ale do Lufthansy. Loga a letadla úplně všude. Auta i lidé, vše na sobě mělo alespoň malé logo. Dokonce budovy byly jejich. Skoro nezbývalo místo na nápis “München”.

Teď už jsem se nenechal zaskočit tím, že pro nás přijel zase autobus a rovnou jsem pyšně nastoupil. Vím přece, jako to chodí ne… 😀 Když jsem dorazil k letadlu směr Dublin, cítil jsem uspokojení. Tentokrát jsem stál u pořádného letadla.

Počet letušek a „letušáků“ se téměř nedal spočítat a místo sušenky jsem vyfasoval sýrový toast. Let byl naprosto pohodový (přímo vedle mě dokonce nikdo neseděl), ale chvilkami jsem se obával, že pilot to bere zkratkou kolem Venuše. Letěli jsme totiž tak vysoko, že mě rychle opustili myšlenky, že bych mohl vidět, jak opouštíme kontitent a začíná voda. Dole nebylo prostě nic… Už i mraky splývali do neurčitého a nic neříkajícího koberce. Přemohl mě dokonce spánek, ze kterého mě vzbudil velice nepříjemný pocit zalehlého pravého ucha. Jako kdyby se mi zkrz ucho provrtávala do hlavy nějaká beruška.

Nakonec se dole přeci jen mraky roztrhaly a objevil se začátek Irska (samozřejmě, že jsme předtím sestoupali 🙂 ).

Příjezd a první dojmy

Po výstupu v Baile Átha Cliath (irsky Dublin) a kontrole obtloustlou paní, která si zkontrolovala moje doklady, jsem byl konečně na zemi a bylo krásně. Zklamání z hodinového zpoždění rychle vystřídalo uvědomění, že v Dublinu je o hodinu méně než v Praze, takže žádné zpoždění nemám.

Naskočil jsem do taxíku a vyrazil do hotelu. Cestou probíhala již tradičně diskuze ohledně RPA a následně mi řidič na zeptání začal doporučovat jídlo. Z kontext si pamatuji jen to, že si mám dát rybu. Nic víc… 😀 Bylo opravdu krásně, což mi i řidič potvrdil s tím, že ještě minulý týden bylo opravdu hnusně (ještě aby ne, když tady měli na návštěvě Ofélii).

V cíli mě pán zkásnul za 45 euro a já se konečně mohl ubytovat a chvíli si odfrknout. První bylo třeba vyřídit hovory s domovem a pak hned dolu do baru na jídlo a pověstného Guinnesse. Byl jsem unavený a splavený, ale klubový sendvič a jeden černoch mi zvedly náladu.

Jakožto Čech, který na to sice myslel, ale egoisticky očekával, že přece v takovém hotelu budou mít naše zásuvky, jsem byl tvrdě uveden do reality zjištěním, že tady si můj adaptér k Macbooku do zásuvky nestrčím. Naštěstí mě paní na recepci zachránila a půjčila mi adaptér. Takže problém světa byl vyřešen a o vše potřebné tím bylo postaráno.

Zapadl jsem spokojeně do sprchy a pak v podstatě na hned usnul. Další den v pondělí ráno začínáme, takže budu potřebovat dostatek energie…

P.S.: RPA TRIP 2017 – DUBLIN, IRSKO na Twitteru