(ne)náročná doba

Asi dnes není divné, že svůj život neustále sledujeme, měříme a sdílíme… Když jedeme na dovolenou, byla by přece obrovská škoda, kdybychom to tam nevyfotili a nesdíleli na Instagramu nebo Facebooku. Stejně tak, když už si jdeme zaplavat, byl by to poloviční zážitek (ne-li vlastně žádný) kdybychom si nezměřili tep, počet bazénů nebo uplavanou vzdálenost.

Já jsem krom toho sdílení na sociálních sítích všeobecně také ten typ, kterého baví měřit spánek, denní aktivitu, spálené kalorie při tréninku apod. Dlouhou dobu mě to mega bavilo a důsledně jsem měřil, vyhodnocoval a porovnával. Tvořil trendy a přemýšlel nad souvislostmi. Jenže poslední dobou mám stále více pocit, že se tak nějak vytrácí z těch životních okamžiků ona spontánnost a „bez účelovost“. Zkrátka že si mnohem méně užíváme okamžik a mnohem více nás zajímá nějaké číslo – ať už srdíčka u postu nebo uplavané kilometry.

Kladu si tudíž otázku, zda mi tyto návyky a činnosti přidávají nějakou hodnotu v životě a zda by mi nebylo přeci jen o něco lépe bez nich. Teprve když jsem si tohle uvědomil, došlo mi, že vykonávání těchto činností a návyků mi zabírá relativně hodně úsilí a energie. Ta mi pak chybí v jiných činnostech, které jsou pro mě mnohem hodnotnější. Ať už tím, že mi přinášejí opravdu radost nebo mi vydělávají peníze.

Připadá mi absurdní, jet na dovolenou jen proto, aby měl člověk obsah na svůj profil, stejně tak jít běhat jen proto, aby měl hezká čísla ve statistice!

Proto jsem se rozhodl udělat takový „šílený“ experiment. Prostě se přestat měřit a přemýšlet nad tím, stejně tak že musím něco někam nasdílet, abych si udržel followery. V noci odpočívám a přes den žiju, bez statistik a čísel. Dovolenou si užívám i bez Instagramu a moje rozhodnutí jsou jen moje, aniž bych je „konzultoval“ na Facebooku.

Vím, zní to šíleně… Pro někoho určitě… A ten někdo si to nejspíš ani neuvědomuje, prostě si jen říká, že píšu o nesmyslu a jemu se tohle neděje.

Udělejte si každý „inventuru“ u sebe, pokud patříte k těm, co tohle nedělá. 🙂

Dnes je to bohužel tak běžné a samozřejmě, že je na to náš mozek absolutně zvyklý. Nikde nám tudíž „nebliká vykřičníček“ že jsme roztěkaní, neustále rozptylovaní a když už máme vytvořit nějakou hodnotu, raději jdeme „dát palec na pár příspěvků na Instáči“.