Krvavá Praha – prolog

Prolog
Praha, červen 2036

Stojím na okraji střechy a dívám se z té výšky, na Václavské náměstí. Na všechny ty lidi, kteří tam jsou a nic netuší. Nevědí, co vím já a čeho se obávám. Už více jak 100 let.

To proroctví… Ach, vždycky je v tom proroctví. Obávám se, že se brzy naplní, vždyť tomu všechno nasvědčuje. Spojila jsem se svými kontakty v Budapešti, Londýně, Paříži i Moskvě a vše nasvědčuje, že se to děje všude. Stojím tady už něco přes hodinu a myšlenky se mi v hlavě honí ze strany na stranu. Najednou je tma. Z přemýšlení mě vytrhl výkřik a já si uvědomuji, že už se setmělo a já sedím u zdi střechy, aniž bych si pamatovala, že jsem si šla sednout.

Další výkřik…

Vstávám a jdu znovu k okraji, odkud jsem se dívala na celé náměstí. Nic nevidím. Tedy, ne že by náměstí zmizelo, ale nořilo se do neproniknutelné tmy. Žádné světlo nesvítilo. Vlastně nebylo vidět vůbec nic. Znovu se ozval výkřik, tentokrát určitě ženský a bezpochyby se ke mě donesl z náměstí. Okamžik na to, se začaly ozývat další výkřiky. Běhal mi z toho mráz po zádech. Vyrazila jsem během ke dveřím s žebříkem, abych se dostala zpět do domu, na jehož jsem stála střeše. Z žebříku pak na schody, odkud jsem seběhla do přízemí. Všude tma. Udýchaná jsem se zastavila před dveřmi, vedoucími na náměstí. Nikde nebyl nikdo vidět. Zvláštní, vypadalo to, že ani svit z měsíce, neozařoval potemnělé náměstí. Tma byla neproniknutelná.

Ne, to ne. Tohle může znamenat jediné. Musím zjistit více.

Otevřela jsem dveře a opatrně vyšla ven z domu. V tu chvíli už se ozývaly výkřiky ze všech směrů. Podvědomě jsem vyrazila nahoru, ke koni. Nevím, asi jsem si myslela, že mě svatej Venda ochrání. Samozřejmě neochránil, a nejen mě. Ani nikoho na náměstí. Když jsem vyrazila, o něco jsem zakopla. Tma byla tak velká, že jsem si neviděla na špičku vlastního nosu, takže jsem se musela sehnout a ohmatat, do čeho jsem to kopla. Sáhla jsem do něčeho mokrého. Bylo to teplé a husté. A jen, co jsem nahmatala něčí ruku, do nosu mě udeřil známý pach krve. Zakopla jsem o tělo a podle množství krve, ve které jsem stála a intenzity, se kterou jsem ji cítila, bylo mrtvé. Z těla vyzařovalo teplo, takže bylo čerstvé.

Nejistě jsem ho překročila a pokračovala dál. Jenže jsem uklouzla po něčem, co tipuji na střeva a upadla do kaluže krve. Opravdu velké kaluže krve. To nemůže být z jednoho těla. Všudypřítomná krev mi zastírala smysly a v mé mysli se vynořoval hlad. Žízeň, se kterou se moc dobře známe. Zvedla jsem se na všechny čtyři a před sebou ucítila další tělo. V rychlosti jsem ho ohmatala, bylo bez pulsu. V tom případě, mu nebude vadit, když ochutnám.

Bez váhání, jsem se zakousla do krční tepny a začala sát. Sála jsem, jako novorozeně z matčina prsu. Horká krev mi plnila ústa a já cítila, jak mé tělo nabírá energii. Když jsem si žaludek naplnila několika litry životadárného moku, sedla jsem si. Všude bylo najednou naprosté ticho. Takové ticho, jaké určitě večer v Praze není přirozené. Donutilo mě to zbystřit smysly, což když už mě nedrásal hlad, bylo mnohem jednodušší. Vyrazila jsem znovu k Vénovi na koni. Na zemi leželo spoustu těl. Když jsem teď měla v těle přísun energie, která z krve proudila do mého oběhu, dokázala jsem zrakem proniknout, tou zvláštní tmou asi na metr. Všude byli ženy, muži i děti, ležící na chladných dlažebních kostkách. Všichni v kaluži krve a většinou ve společnosti svých orgánů, které si daly sraz na čerstvém vzduchu.

Kdo? Proč? Jak?

Šourám se stále dál a těl kolem přibývá. Až náhle, slyším tiché vzlykání. A nejen to. Cítím ve vzduchu něco jiného, než jen krev a zápach vyvržených vnitřností. Ano, střeva nemají příliš příjemný zápach. Onen třetí pach, je spíše takový štiplavý pocit v nose. Jdu dál za tím vzlykáním. Vypadá to, že někdo pod ocasem ještě žije, možná vzlyká nad tělem někoho blízkého. Možná mi dokáže popsat ty, kteří to udělali.

Už vidím obrys sochy. Dokonce za ním vidím i obrys muzea. Pomalu se blížím a přímo u koně stojí dívka, může mít tak 15 let. Stojí a tiše pláče.

Šourám se pomalu a stále jasněji rozeznávám onu dívku. Je nahá, krásné mladé tělo se chvěje ve večerním chladu. Jsem už asi 2 metry od ní a vidím, že je celá od krve. Teče jí mezi prsy. Teprve teď si všímám, že není sama. Za ní stojí…

Stín. Jinak to nelze popsat. Stojí naprosto nehybně a od okolní tmy ho lze rozeznat jen tak, že je ještě temnější a neproniknutelnější. V ruce drží dýku. Když jsem asi metr od dívky, zvedne pomalým pohybem ruku a ještě pomalejším plynulým pohybem dívku podřízne. Slyším, to mlaskání a křupání, jak ostří dýky bojuje se svaly a šlachami.

Zrychluji, abych neznámou chytila do náručí a jen tak tak se mi to daří. Hlava jí na zbytku masa plandá a všude prýští krev. Litry krve. Nejde to zastavit. Jsem úplně celá od krve a v ten okamžik, jako lusknutím prstu, je temnota pryč. Znovu svítí světla, všude je zase rušno. Tedy všude v okolí náměstí. Celý václavák je tichý, posetý ještě tiššími návštěvníky.

Držím v náručí dívku, která ještě ani nepoznala dospělost a cítím, jak z ní vyprchává život. Vidím, jak její horká krev, barví její hedvábně bílou kůži a stéká přes bříško na stehna a zem. Nemůžu s tím vůbec nic udělat, až i poslední kapka života opustí její tělo. Nezasloužila si to. Nikdo z těch, co tu leželi v obsahu vlastního břicha.

V dálce se ozývají policejní sirény.

Je to tady, není pochyb. Právě to začalo. To podělaný proroctví, které jsem dlouhé roky považovala za nesmysl…

Policejní hlídka nechápavě vystoupila ze služebního auta. Zírá na všechny těla a absolutně nerozumí, co se to stalo. Jak by taky mohli. Teprve teď si mě všímají a okamžitě vytahují zbraně. Nedivím se jim, musím vypadat hrozně. Od krve, s mrtvolou v náručí a… Dýkou položenou hned vedle.

Image art by © valeskamoure, 2012-2017


Čtěte také to nejnovější na blogu:

Pište kdykoliv na email hlavacek@vahl.cz... Rád si přečtu, co si o tom myslíte. 🙂

Líbil se Vám článek? SDÍLEJTE nebo si ho uložte na později: