Království Sario – prolog

Probuzení (prolog)
—

Probouzím se na chladné zemi.

Nejdříve si uvědomuji vlastní dech a tlukot srdce. Tluče pomalu, velice pomalu. Postupně začínám vnímat i okolní zvuky a ruch. Aniž bych otevřel oči, soudím, že jsem v lese. Jak si začínám uvědomovat vlastní podstatu a přítomnost, doléhá na mě únava a bolest celého těla.

Ano… Čím více se probírám, tím více jsem unavený a v celém těle pociťuji bolest, nabývající na síle. Po chvilce naslouchání zda jsem sám, pomalu otevírám oči.

Tma…

Oči jsem určitě otevřel, cítil jsem, jak je otevírám a zavírám, ale jediné co teď vidím, je tma. Černočerná tma. A co více, neuvěřitelně mě bolí hlava a… Vlastně nevím, jak jsem se sem dostal.

V hlavě mám úplně prázdno.

Nevím kde to jsem, jak jsem se sem dostal, ani kdo jsem. Začíná se mě zmocňovat panika a tlačící se tma, do mých očí, mi to vůbec neulehčuje. Jsem sám… Sám, někde neznámo kde. I když jsem tu opravdu sám?

Vedle mě se teď rozhodně něco pohnulo. Slyším téměř neznatelné zašustění, jako když se třou šupinky hadí kůže po jehličí. Z ničeho nic, stejně jako se ten podivný zvuk dostává k mým uším, zase ustává. Naslouchám ještě dobrých pár minut, ale je zase naprosté ticho.

Už už zase začínám přemýšlet o tom, kde jsem se tu vzal a co se stalo, když opět slyším ten zvuk. Tentokrát úplně z druhé strany než prvně a mnohem blíže. Čím blíže ten zvuk je, tím větší bolest mi pulzuje v očích.

Stále nic nevidím, ale připadám si, jako by mi najednou někdo tlačil neviditelnou a nehmatatelnou silou do očí. Ze začátku to je téměř neznatelné, ale čím více slyším ten zvuk, tím více nabývá tlak na síle. Začínám bolestí křičet… Můj vlastní hlas ale neslyším. Skoro se ta bolest již nedá vydržet, když se mě něco dotklo.

Něco, nebo někdo. Nejdříve jen letmý dotek na pravé noze a hned na to se mi něco otřelo o levé rameno.

V uších mi píská, mé oči se snaží prohlédnout tmou, ale tma je stále neprostupná a já ztrácím vědomí. V tom všem zmatku, panice a strachu na mě někdo promluvil. Možná se mi to zdá, ale těsně než upadám v bezvědomí, slyším ženský hlas. Tak příjemný a klidný, že zapomínám na veškerou bolest a než mě vědomí opouští, celým tělem mi rezonuje ten klidný zvuk. Zvuk ženského hlasu… Možná to je jen příznak mého zmatení a nikdo na mě nemluví. Možná to je jen mé přání, nebýt na to sám. Těžko říct, protože pak už následuje jen klid a ticho. Upadám v bezvědomí…

Tiché, klidné, bezbolestné…

—

Ona tam ale stále je… Stále na mě dohlíží a stará se o mě…
Bojí se o mě…
Bojí se, že jen co mě našla, o mě zase přijde…

***
P.S.: Je to jeden z mých prvních textů, které prošly jen lehkou korekturou. Pro mě je to trochu nostalgie, pro Vás to může být příslib. Příslib velkého příběhu, který možná… Ale co, možná taky ne. Důležité je, jestli Vás zajímá, co bude dál… 😉 🙂