Bezejmenný – 7. část

Bezejmenný (Akardské letky 1): 1. kapitola – 7. část
Václav Hlaváček


U ohně je úplný klid a já potřebuji další odpovědi: „Říkali jste, že mi pomůžete pochopit a že se mohu ptát na cokoliv. Jak to, že během vyprávění cítím vaše pocity a emoce? Jak to, že cítím, co jste cítili vy?“ Místo červeného mi odpovědělamodrá Salebrie: „Takto komunikujeme. Naším jazykem jsou obrazy, pocity, emoce, vzpomínky a myšlenky. Tento způsob vy bezejmenní zatím nepoužíváte, protože jste příliš mladí a komunikace v této formě je mnohem složitější a intimnější. Dají se takto mnohem přesněji a komplexněji předat informace. Abychom spolu takto mohli mluvit, vyžaduje to ale mnohem bližší spojení. I když spolu mluvíme v duchu, nemusíme spolu sdílet část naší duše, kde se uchovávají naše myšlenky a vše ostatní, co bychom využívali ke komunikaci. Po obřadu se budeš učit, jak využívat ke komunikaci své myšlenky a pocity.“

Vše mi začíná dávat větší smysl… V myšlenkách se vracím do vzpomínek, kdy letím a okolní vír mě laská po těle. Během vyprávěníSalebrie modrése mi v hlavě stále silněji ozývá nějaký neznámý šepot. Hlas, který šeptá, je neznámý a tajemný. Sálá z něj autorita a respekt, ale zároveň z něj vystupuje cosi zvláštního. Nepopsatelného. Pokaždé, když se zdá, že šepot přejde do hlasité řeči, začne šeptání zase tišeji. Chvílemi se jednotlivá slova vlečou a splývají v jeden celek a občas jsou naopak jasně oddělována mezerami a jasnými hláskami. Řeč, kterou se nese šepot, je pro mě neznámá a slovům nerozumím. Přesto mě tento hlas uklidňuje.

Chci to říci, zeptat se, zda ten šepot, který prostupuje celou mou myslí, je součást obřadu a zda ho slyší i všichni ostatní. Ale pokaždé, když mě tato myšlenka napadá, zmizí nenápadně dříve, než bych si dokázal vzpomenout, že ji postrádám a že se chci zeptat. Přesto mě pocit, že se chci na něco důležitého zeptat, neopouští. Při pohledu na jednotlivé podstavce, na kterých stále ve stejném rytmu pulzujíDraianejstarších a nejmocnějších draků, mě napadá něco jiného: „Proč je jeden podstavec prázdný?“

„Jsi všímavý…“, poznamenává do ticha Salebrie modráa pokud se mi to nezdá, usmívá se. „Na tomto podstavci býval uložený během těchto obřadů náš přítelZukutomn zelený, který už tu s námi bohužel není, protože se rozhodl vydat na dalekou pouť mimo tento svět. Je to dlouhé vyprávění, na které bychom potřebovali mnohem více času, který teď nemáme. Teď je nejstarším zelenýmNylec, který je součástí Rady kolonie, ale kvůli svým povinnostem zde není přítomen. Navíc z tvého pozorování usoudil, že nejsi vhodný pro přijetí zelené, a tudíž nechtěl být ani součástí těchto rozhovorů.“

Salebrie modráv tu chvíli tiší svůj hlas a místo ní hned pokračujeIrotki hnědá: „Ano, evidentně nesplňuješ potřebné atributy pro přijetí zelené a my s tím musíme souhlasit. Leda, že…“ V tu chvíli zcela jasně vidím sled obrazů z míst, která jsou pro mne ale neznámá, zahalená mlhou a v té mlze se pohybují nějací, mně neznámí, tvorové. Stojí  vzpřímeně a mají dvě končetiny, na kterých stojí, a dvě, které mají jen podél těla. Všímám si i malé hlavy s malými ústy a nosem. Co ale nejvíce poutá můj zájem, jsou oči…. dvě bílé oči s barevnou duhovkou uprostřed. Veškerou moji pozornost zaujímá pohled do očí toho tvora. Cítím se omámeně a nejraději bych s tím nikdy nepřestal.

Pak tento obraz ale střídá jiný.

Nacházím se ve vzduchu a všude pode mnou se třpytí voda. Kam jen pohlédnu, je nekončící voda, až mě z toho trochu mrazí. Není si kde sednout. Dle pohledu soudím, že se dívám očima některého z draků. V okamžiku, kdy se mi obraz jasní, opět sedím u ohně naproti podstavcům.

Irotki pokračuje: „…bys snad chtěl.Volba je totiž něco, co, pokud vychází z tvého nitra, má obrovskou moc.“

Trpělivě čekám, až domluví a ptám se: „Proč mi to ukazujete?“ ihned tuším, že mi ani jeden z mých průvodců, protože to nejvíce vystihuje, čím mi zatímIrotki, SalebrieaRadaatbyli, nerozumí. Zeptal bych se znovu, ale místo toho mi na mysl přichází jiná otázka: „Jaké dovednosti musím mít, abych mohl být pojmenován?“

Jeskyní se opět rozprostírá ticho.

Další řeči se ujímá až po chvíli Salebrie modrá: „Jsem ráda, že se ptáš takto, protože většina bezejmenných chce v první řadě barvu a v takových případech mají většinou podvědomě vybráno, jakou. Ty chceš především jméno, což je velice moudré. Není totiž důležité jakou barvu, ale jakou moudrost budeš mít v srdci-duši. V dnešní době jsme totiž jednou kolonií, jednou letkou. Všichni z kolonie zde na Akardu jsou si od sjednocení bratry a sestrami. Myslím, že vím co jsem potřebovala, a můžeme tedy skončit. Chcete se ještě na něco zeptat?“

V mé mysli se ozvalo jednotné „NE“ čtyřmi hlasy a já poznal i ten čtvrtý hlas…



Čtěte také to nejnovější na blogu:

Pište kdykoliv na email hlavacek@vahl.cz... Rád si přečtu, co si o tom myslíte. 🙂

Líbil se Vám článek? SDÍLEJTE nebo si ho uložte na později: