Bezejmenný – 14. část

Bezejmenný (Akardské letky 1): 1. kapitola – 14. část
Václav Hlaváček


Tentokrát už nepochybuji, opět se mi vybavuje slovíčko z tajemného šepotu: VĚŘ a já opravdu věřil. Tentokrát poprvé otevřeně promluvil, i když vím, že jen ke mě s Radaatem, zatím. Hlas Radaata, se změnil, jakoby ztemněl a zpomalil. Táhl se jako ranní mlha za rozbřesku: "Můj drahý příteli, mohl jsem si myslet, že už jsi stačil nahlodat mysl tohoto mláděte. Doufám, že jsi nenaslouchal řečem starého blázna, kterým náš drahý Dachelion bezpochyby je. Jsou to již stovky let, co se mu v hlavě pomíchali myšlenky."

Dachelion nedává znát, že by se ho slova červeného staršího nějak dotkla a klidně odpovídá: "Nikdy jsem se k tvým ubohým trikům nesnížil. Nikdy bych neovlivňoval mysl mladých, a ty jsi stále nepochopil, že je mnohem cennější, když tě bezejmenní následují a důvěřují ti, protože chtějí, místo abys jim ovlivňoval myšlenky a jejich oddanost si vynucoval. Dělal jsi to už kdysi a děláš to, jak víme, stále. Tentokrát se ti to, ale nepovede. Toto mládě, má výjimečnou mysl a pokud bude chtít, s mojí pomocí odolá tvým lžím a intrikám. Tentokrát ti nedovolím podrobit si dalšího z rozených Candorů, kteří byli za dob tvé nadvlády vražděny, pokud se nestačili připojit k nám z Oranžové letky. Poté jste na ně pořádali hony a to vše jen proto, že jste z nich měli strach. Ty jsi z nich měl strach. Oba víme proč. "

Je ticho, po chvilce se opět ozývá Dachelion a dle jeho slov odpovídá na otázku, kterou jsem já neslyšel. Radaat už nemluví ke mě. Dachelion ale stále ano: "Nic, co by mu mohlo ublížit. Neví nic o tvé zradě, ani tvých zločinech. Prozatím. Už jsem dost dlouho přihlížel, jak si opět buduješ svou moc. Dlouho jsem přihlížel, jak ničíš naší kolonii zevnitř a jak nahlodáváš mír mezi letkami. Zapomínáš, kdo jsem a ani ty se nemůžeš rovnat s mojí mocí. Proto ti radím, nepokoušej se toto mládě ovládat." Radaat červený však jen nenávistně odpovídá, opět ke mě: "Můj mladý bezejmenný, je-li ti život drahý, nenaslouchej slovům toho hlupáka. Snaží se tě obelhat a stáhnout k sobě na mrtvou cestu oranžových. Následuj mě a společně dosáhneme ke hvězdám. Společně si dokážeme podrobit nebe i zemi, společně budeme vládnout. My jsme draci, jsme stvořeni k vládě na tomto světě. S mými vědomostmi a tvou silou, nebude nikdo, kdo bude moci odporovat. Celá kolonie tě bude uctívat, a budeš-li to chtít, budou tě považovat za svého stvořitele. Cítím tvou touhu a já ti dám sílu, být velkým, být tím největším. Dám ti možnost poznat neznámé, cestovat až za obzor, do míst, kde nikdo z nás nebyl." během tohoto monologu mi červený drak ukazoval obrazy ze svého života.

Tisíce draků se mu klanělo. Tisíce a tisíce. Bylo to lákavé a když jsem si začínal sám sebe představovat na místě Radaata, všiml jsem si něčeho, co z počátku nebylo naprosto zřejmé nebo možná nemělo být vidět. Všichni ti draci, kteří se mu klaněli, měli v očích stejný výraz. Prázdnotu, strach, bolest. Neklaněli se mu, protože by chtěli, ale protože se báli. Záblesk… 

Všude, kam až bylo vidět, leželi mrtví, strašlivě rozsápaní, draci. Byli jich statisíce a nad nimi se vznášel pach krve, bolesti a utrpení. Bylo to strašné a mě se zmocnil smutek a nenávist. V duchu jsem začal plakat. Jak tohle někdo mohl udělat, jak to mohl dopustit.

Vím, že tuto vzpomínku mi určitě neukazuje Radaat, ale Dachelion. Chápu, co mi tím chce říct… 

"Než si vládu nutit smrtí a zabíjením, raději sám zemřu." jasně pociťuji velkou vlnu nenávisti, přesto červený dál mluví tím pomalým temným hlasem, který zní o to zlověstněji: "Jsi mladý a hloupý, je tu však ještě jedna možnost. Jak jsem již řekl, i my se můžeme rozhodnout." a do krátké chvíle ticha silně vykřikl: "TVÉ JMÉNO BUDIŽ Radix."


Čtěte také to nejnovější na blogu:

Pište do připraveného formuláře nebo na mail hlavacek@vahl.cz... Rád si přečtu, co si o tom myslíte. 🙂

Líbil se Vám článek? SDÍLEJTE nebo si ho uložte na později: