Bezejmenný – 12. část

Bezejmenný (Akardské letky 1): 1. kapitola – 12. část
Václav Hlaváček


Draci byli všude, letěl jsem vysoko, nad mraky. Po mém boku letěli oranžoví, modří i hnědí draci. Slunce krásně svítilo a i v této výšce příjemně prohřívalo můj hřbet. Pohled mi sklouzl na draka hned po mé pravé straně. Šupiny se mu leskly ve sluneční záři a podle stavby těla soudím, že to byla ona, modrá dračice. Byla překrásná, tělo samý sval a ty oči. Při pohledu do nich, mě mrazilo. Ne počkat, mrazilo, ale ne ze strachu nebo odporu. Ty emoce byly kladné, byly vlídné. Drak, kterému patřila tato vzpomínka, choval náklonost k modré dračici. Ano, teď to cítím jasně. Byla to láska. Nevydržel jsem a znovu se podíval do těch překrásných jiskřivých modrých očí a zahlédl v nich něco stejného, něco co odpovídá pohledu zamilovaných, ale bylo tam vidět také něco dalšího. Oranžový odlesk draka, který se na ní díval. Všude kolem mě byli draci všech barev. Vlastně ne, letěli se mnou jednoznačně i zelení, jen červeného draka nebylo nikde vidět. V okamžiku, kdy jsem si tohle uvědomil, vystřídala tuto vzpomínku jiná…

Stál jsem v temné jeskyni, kolem mě sedělo několik draků různých barev. Všichni vypadali velice staře, protože byli dvakrát tak velcí než Nylec zelený, kterého jsem až do teď považoval za největšího draka. Opět chyběl červený drak. Vypadalo to, že se všichni o něčem radí a přemýšlí. Tentokrát byl ve všech očích znatelný smutek. Neslyšel jsem nic, ani jsem nic necítil. Další vzpomínka…

Otevřel jsem oči uprostřed boje. Vysoko na nebi do sebe nalétávali draci, kousali se a drápali, někteří chrlili oheň. Tři červení draci, se pověsili na jednoho zeleného hned pode mnou a ze všech stran do něj kousali a drápy se mu snažili protrhnout jeho křídla. Bylo to strašné. Řev, všude zněl řev a já cítil bolest. Ne z fyzického zranění, ale bolest v srdci. Tolik zbytečného utrpení, tolik zbytečné bolesti. Červení měli obrovskou přesilu a vypadalo to, že červení bojují proti ostatním.

Opět další vzpomínka a tentokrát jsem se díval na svůj odraz na vodní hladině. Byl to ten největší drak, jakého jsem kdy viděl. Byl tak obrovský, že by se nevešel ani do obřadní jeskyně v Akardu.

Díval jsem se a mluvil: "přijde den, kdy se na všechno to utrpení zapomene a budeme žít, tak jak jsme si to společně vysnili. Společně, bez příslušnosti k letce, bez příslušnosti k vůdci letky. Každý z nás si bude moci svobodně vybrat. Každý si bude moci vybrat svobodně svého partnera bez ohledu na svou barvu."

Země se zatřásla a na protější břeh řeky přistál rudý drak, téměř stejně veliký. V očích mu tancovaly červené plamínky a vyzařovala z nich nenávist. "Schováváš se? Myslíš, že tě nenajdu? Už bylo dost té špíny a tvých nakažlivých řečí o rovnoprávnosti. Jen síla dává právo vládnout." a bez varování vyskočil, jedním mávnutím obrovských křídel přelétl řeku a vrhl se na mě. V tom vzpomínka skončila.

Opět jsem na obřadu a jasně vnímám pokračující šepot. 

"Slyšíš, mládě?" z myšlenek mě vytrhuje Salebrie: "stačí ti tato odpověď?" chci říct, že to je lež, ale z šepotu vystupuje další slovo. Tentokrát: MLČ. Na poslední okamžik odpovídám: "Ano, omlouvám se za zdržení, pokračuj prosím." ale napětí uvnitř mě, nabývá na intenzitě. Salebrie se tedy znovu ujímá slova a pokračuje: "dobrá tedy, jak jsem říkala, když jsme šli sem na ukončení obřadu, byli jsme rozhodnutí, že nejvhodnější element pro tebe je vzdušný a tedy modrá barva. Teď jsem svůj názor přehodnotila a musím navrhnout odložení tvého pojmenování." Kupodivu, mě to vůbec nevyvádí z míry a místo abych začal panikařit nebo něco podobného, pokládám další otázku: "říkali jste, že je tady vždycky možnost volby. Je to tak? Kdybych se sám rozhodl, byl by to pro vás další náznak, toho jaký jsem?" Pociťuji překvapení, ne jen u nejstarších draků, ale i u všech ostatních. Odpovídá Irotki: "ano. Není to obvyklé a když se někdo rozhodne, je to většinou ještě předtím, než se s námi poprvé setká. Ale máš pravdu, to by nám vše velice ulehčilo. Jaká je tedy tvá volba? Odložení tvého pojmenování nebo přijmutí modrého elementu Vzduchu?"

Šepot úplně utichá, přestává snad i vítr venku, zpěv ptáků a šum moře.

Vše utichá a čeká… 

Celý svět na mě opět upírá svůj zrak. A já vím, co mám říct…


Čtěte také to nejnovější na blogu:

Pište kdykoliv na email hlavacek@vahl.cz... Rád si přečtu, co si o tom myslíte. 🙂

Líbil se Vám článek? SDÍLEJTE nebo si ho uložte na později: